Závazek nebo slib pomůžou změnou projít a překonat překážky. Vyplatí se pochopit i svůj vztah k riziku a odměně. Jak na to a proč nepřehlížet varovné signály?
Touha jít za svou vizí
Důvody, přání a motivace, proč změnit práci nebo pootočit jiným směrem vlastní podnikání, se u jednotlivých lidí diametrálně liší. Někdo chce dělat smysluplnější práci, jiný chce novou výzvu a další už prostě nechce věnovat svůj čas tomu, čemu ho věnoval doposud, protože se cítí stávající prací vyčerpaný a unavený. Další si chce lépe rozvrhnout čas na práci a soukromí nebo třeba získat větší flexibilitu pro cestování.
Nebo jít naopak za mnohem většími a odvážnějšími sny než doposud a v mnohem větší míře při tom riskovat. Jako to udělala třeba podnikatelka Jana Jáčová, která svůj podnikatelský příběh otevřeně popsala na červnové konferenci Ženy v byznysu, za jejímž prvním ročníkem stály Kateřina Tygl a Alena Barnová.
Jana Jáčová se nejdřív naučila účtovat, pak dala výpověď v práci a v roce 2004 založila firmu UOL Účetnictví, nyní už s pobočkami po celém Česku i na Slovensku, čítající kolem 180 lidí. Její firma stojí na inovacích, využívá nové technologie v oboru, který je spíše konzervativnější. Do podnikání přitom šla s odvážnou vizí – změnit dosavadní způsob zpracování účetních služeb, vytvořit nový trh a stát se na něm klíčovým hráčem. Aby se firma vyvíjela a uspěla na trhu, musí také riskovat.
Co v době změn pomáhá? Čtěte 10 tipů, jak zvládnout náročnou změnu v podnikání a vyjít z ní silnější.
Na co si tedy dát při změně pozor a jak přitom přistoupit k riziku?
Nenechte se přemoci strachem ani škarohlídy
Co mohou mít i při odlišných motivacích lidé toužící po změně společné, je fakt, že se jim v hlavě vynořují i otázky, zda opustit jistotu, i když nedokonalou, a jít do nejistoty. Objevují se otázky třeba jako: Co změna v práci nebo podnikání udělá s bankovním účtem a se životním stylem? Jak změna zasáhne rodinu a blízké lidi, včetně spolupracovníků? Co když to celé nevyjde? Co bude potřeba opustit a jak smutné to bude? Takové otázky někdy přicházejí i zvenku, od lidí, jichž se změna také dotkne, nebo od těch, co vždy rádi přispěchají s nevyžádanou „dobrou“ radou. Přesto není nejlepší řešení podlehnout strachu či pohodlnosti a zůstat kvůli nim stát na místě. Ostatně i Honza v českých pohádkách se musí vzdát klidu za pecí a vydat se do světa, aby něco, skoro proti své vůli, dokázal.
Strachy a pochybnosti však mohou vést k formulaci alespoň předběžného plánu, který změnu podpoří a pomůže změnou projít. A také k tomu, že se ten, kdo změnu plánuje, zaměří i na prevenci. Znamená to formulovat si pro změnu nejen svoje cíle a konkrétní kroky k nim, ale dobře prozkoumat i různé možnosti řešení a případné překážky a bariéry, které při nich můžou stát v cestě. Je to přemýšlení, které by nemělo vyděsit, ale naopak umožnit pochopit, že i sebevětší strašák je jen překážkou, která se dá s určitým úsilím překonat.
Co ještě může dělat v období změny potíže? Více se dozvíte v článku 10 důvodů, proč mají lidé potíže se změnami a jak si s nimi poradit.
Vyslovte svůj závazek
A je tu i další „fígl“, který změnu podrží a pomůže projít i jejími těžkými a komplikovanými momenty: závazek, k němuž se člověk přihlásí a ze kterého potom čerpá silnou motivaci. Kdysi dávno jsem se pro něco rozhodla. Nejdřív, že proslavím Kupku, pak že budu pomáhat nonkomformním umělcům v Československu. Dala jsem slib, to mě posunulo dopředu. Myslím, že je důležité, když si člověk řekne, že to, čemu věří, co chce, lze uskutečnit. Pak už jen stačí za tím jít. A neuhnout, když se nedaří,
popisuje Meda Mládková své přesvědčení, a to v odpovědi na otázku, co ji celý život pohánělo dopředu (v knize Můj úžasný život, kterou na základě rozhovoru s ní napsal Ondřej Kundra, vyd. Academia a Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, 2014).
Meda Mládková je sběratelka umění (zvláště Františka Kupky, kterého pomohla proslavit), galeristka, která vybudovala pražské Museum Kampa, a také znovuoživila Werichovu vilu jen kousek odsud. Hlásí se ke svému celoživotnímu mottu když chceš, můžeš
. A také k tomu, že nikdy nebyla sentimentální a nevadilo jí riskovat – a to byl její život plný změn; měnila země, kde žila, studovala a pracovala, i profese (původně totiž byla tanečnice). K riskování, které na sebe v Americe brala při podnikání s nemovitostmi, dodává: Já to dovedla, nabíjelo mě to a bavilo zároveň.
Vezměte na sebe zvládnutelné riziko
Není od věci dobře poznat a prověřit svou vlastní toleranci k riziku, pokud o ní zatím není moc známo. I ta je individuální a u lidí se liší. Je však možné s ní pracovat a „otužovat se“. Nebo udělat některá opatření. Mít například záložní plán. Včas si pro období pracovní změny nebo transformace byznysu připravit finanční rezervu. O změně včas a přímo komunikovat s těmi, jichž se dotkne. Jak tvrdí autor knih, řečník a učitel Russell Clayton (v článku o změně kariéry pro Harvard Business Review), dobré posouzení míry rizika, kterou je na sebe člověk ochotný brát, může být kritériem, které pomůže při rozhodování, do čeho jít a do čeho už ne. Třeba v zájmu zachování obstojného fyzického a psychického i finančního zdraví.
Na rutině není nic špatného, ale někdy jí může být moc. Přečtěte si podrobnosti v článku Rutina, či změna? Jak podpořit změnu v podnikání, když rutina přestane fungovat.
Spisovatelka a lektorka, odbornice na introverzi a stydlivost, původně právnička Susan Cain popisuje (ve své knize Quiet, věnované síle introvertů, Penguin Books, 2013) příběh muže, který sebe i svou rodinu zruinoval opakovaným špatným nákupem akcií. Na jeho příběhu vysvětluje, co je to citlivost k odměně, která se také u každého liší. Zmíněný muž po odměně toužil tak moc, že na sebe vzal zcela nepřiměřené riziko a ignoroval všechny naprosto zřejmé varovné signály.
V pojednání o introvertech má téma své místo. Neurobioložka a psychiatryně Janice Dorn totiž zjistila, že extroverti jsou více senzitivní k odměně než introverti. Právě introverti jsou spíše schopní vidět varovné signály a vzít je v potaz, ale také vypracovat si svůj plán, držet se ho a mít při tom určitou disciplínu.
Tím není řečeno, že by byl extrovertní nebo introvertní způsob nakládání s rizikem lepší nebo horší. Jen to, že pomůže lépe poznat své základní tendence a okolnosti, jež mohou vést k nepřiměřenému riskování, které může člověka i v období změny místo cesty k cíli spíše stáhnout ke dnu. Případně tyto tendence vedou k pravému opaku, a to ke snaze zbytečně se držet při zdi, která může být nakonec stejně kontraproduktivní. Vždyť změna, do níž se vloží úsilí, by měla přinést změnu, nejen dát tomu, čeho už člověk dosáhl, nový nátěr.
ČLÁNKY DO MAILU