Způsob provedení české privatizace byl výplod chorého mozku, říká Michal Horáček

Přinášíme druhou část rozhovoru. První díl najdete: Michal Horáček: Z vydávání hudby se stal jen nákladný koníček

Rád bych se ještě vrátil k Českému kalendáři. V několika rozhovorech jste uvedl, že se vám na villonské baladě líbí, že v ní existují přísná pravidla, která musíte dodržet a v nich až teprve máte svobodu. Zároveň jste zmiňoval, že právě pravidla chyběla na počátku devadesátých let a že současný společenský marasmus je důsledkem jejich absence. Jaká pravidla jste měl na mysli? A jak se to promítalo ve vašem podnikání. Mám na mysli Fortunu.

To je dobrá otázka, respektive soubor otázek. Vždycky nějaká pravidla jsou a nějaké zákony platí. Problém počátku devadesátých let byl, že se pravidla strašně rychle měnila. Pořád mi někdo říkal: “To jste nečetl Věstník?” Pak někdo při kontrole požadoval, abychom zohlednili, co vyšlo v téhle podzákonné normě, pokud to vůbec byla nějaká norma. To bylo úplně běžné. Druhá věc, že na v nejzásadnějších věcech se pravidla nevynucovala. Když byla druhá vlna privatizace a my jsme již měli Fortunu, přišlo za mnou několik lidí. Pamatuji se na majitele jednoho velkého fondu, který za mnou přišel a říká, vy máte síť poboček, slušné jméno, jste v novinách, pojďte do toho se mnou, dám vám půlku zisku. My jsme se s tím seznámili a zjistili jsme, že si majitel fondu může vzít z výnosu privatizovaných věcí za správu majetku asi 2 %. Říkali jsme, že to není moc. A on na to: “Prosím vás, to je jen takové “pravidlo” ty 2 %”.

Pravidla prostě nedosahovala dost daleko na to, aby člověk nemohl fondy normálně vytunelovat. Převést aktiva jinam a říci, zkrachovali jsme. A dotyčný se stal miliardářem. Já jsem ale nechtěl žít s pocitem, že lidi, co budu potkávat na ulici, mi budou říkat, my jsme vám dali podíl na národním majetku a vy jste slíbil, že s tím umíte nakládat, a pak jste ohlásil, že to je švorc. Vy jste darebák. Nic mi za to na světě nestojí, ani pět miliard dolarů. A to je ta moje výtka, pravidla byla nejen příliš laxní, ale hlavně nebyla vynucována.

Mohlo to být ale jinak? Přeci jenom jsme měli za sebou 40 let totality.

Samozřejmě, že to šlo udělat jinak. To byl úplný nesmysl, co se tady událo. Říci, půjdeme tzv. českou cestou a Poldovku nenabídneme vítězi soutěže mezi firmou Siemens a dalšími třemi podobnými firmami a dáme ji panu Stehlíkovi, protože má takové hezké české příjmení. A pan Stehlík nic neuměl a neměl žádné peníze, jeho jediným aktivem byla ta „českost“. Vezměte si například Rockefellerovo centrum v New Yorku, jde o stavbu uprostřed Manhattanu, stavbu s americkým jménem – a vlastní ji Japonci. Je přeci jedno, kdo firmy vlastní. V zemi platí daně a zaměstnává lidi. Pro mě za mě, ať to klidně vlastní Tataři. Ale u nás to tak nebylo, privatizace „do českých rukou“ byla Klausův šílený počin, výplod chorého mozku. Dokud ještě mohla privatizovat Pithartova váda, privatizovala třeba Škodovku. A jak se později ukázalo, do správných rukou. Kdyby o tom rozhodoval Klaus, tak by Škodovku dostal třeba nějaký Drozd a skončila by nejspíš stejně jako Poldovka. Že dokázal Klaus vzbudit dojem, že je expert ekonom, to je jeden z největších problémů české privatizace a české ekonomiky.

Mnohem srozumitelnější a správnější by byla cesta “nabídněte to a udělejte soutěž.” Na Poldovku, Škodovku a další. Ano, lidé by říkali, vy to vlastně rozprodáte nadnárodnímu kapitálu. Ale hromada firem včetně ne právě malých bank zkrachovala a nebyly žádné výrobky, daně, služby nebo zaměstnanost. Zbyl jen pocit, že je vlastnil Čech. Co je na tom dobrého?

Zmínil jste, že za vámi přišli s nabídkou, abyste šel do fondů. Setkal jste se někdy v souvislosti s podnikáním s věcmi typu vyhrožování, vydírání, anebo i korupce, kdy vám třeba někdo z politiků nabídl, že ve váš prospěch něco ovlivní?

Zaplať pánbůh ne. Dělali jsme byznys, který nebyl známý tady a v podstatě ani v Evropě. V té době nebyla ani žádná konkurence, člověk nenarážel jako dnes. Dneska, ať už chcete dělat cokoli, rohlíky počínaje a papučemi konče, narazíte na lidi, kteří jsou v daném oboru etablovaní. Co nabídnete dnes klientům, abyste je převálcoval? Oni jsou tady už dvacet let, mají klientelu, své zdroje, přežili krize a vy jste teď nový.

Ale zpátky k otázce. Neměl jsem žádné temné nabídky, abych se choval jinak, než chci. Politikům jsem se důsledně vyhýbal a nechtěl jsem s nimi mít, a dosud nechci, nic společného. Je tedy pravda, že když se připravovaly novely loterijního zákona, tak jsme patřili mezi jedny z těch, kteří dostávali od legislativní rady návrhy, abychom se k nim vyjádřili. A my jsme to vždy udělali a nikdy to nikdo nezohlednil.

• 
• 
• 

Další 4 fotografie

Z Fortuny se vám nicméně podařilo vytvořit úspěšnou firmu, kterou jste v roce 2005 prodali. Peníze z prodeje jste předpokládám zainvestoval, do čeho všeho jste peníze vložil?

Hlavně jsem už nechtěl v ničem podnikat, jelikož jsem nechtěl už vůbec riskovat. Měl jsem cíl, aby mi to jen něco dalo nad hranicí inflace. To bylo v roce 2005. V roce 2008 ale přišla nejhorší krize za posledních 70 let a i diverzifikované portfolio se stalo obětí. Zejména jsem měl smůlu, že největší peníze jsem vložil do fondu, který garantoval Lehman Brothers. Zrovna jediná velká banka, založena před 150 lety, která zkrachovala. Naštěstí nešlo přímo o akcie Lehman Brothers, oni jen ten fond a jeho výnos garantovali. Bohužel v době, kdy banka Lehman Brothers padla, klesal samozřejmě i ten fond, už ho nikdo negarantoval, takže jsme prodělali. Naštěstí na tu obrovskou smůlu byla prohra ještě snesitelná.

Jinak jsem ale diverzifikoval hodně. Kupoval jsem hlavně dluhopisy, a to byste řekl, že je hodně konzervativní. V roce 2005 jsem dal hodně peněz na AAA ratingy. Investice do institucí, které měly lepší rating než Česká republika. Investoval jsem třeba do islandské banky Kaupthing, která měla fantastické doporučení. Říkal jsem si, Island, rybáři poctiví, kteří neutrácejí. Nedokážu si představit Islanďana, který sedí na břehu moře, popíjí koktejly brčkem a kolem něj se kroutí tanečnice. Tak jsem tam peníze dal, výnos nic moc, okolo 3 %. Doběhlo to, zkasíroval jsem to. Ale už o několik měsíců později ta banka zkrachovala. Z toho plyne pro podnikatele ponaučení, že žádná jistá investice neexistuje.

Bohužel, jsem též koupil akcie jedné z největších internetových světových sázkových kanceláří, které byly hodně nahoře. Pak ale úplně nečekaně zasáhlo rozhodnutí vlády USA a akcie najednou spadly o 90 %.

O jakou šlo hernu?

Sportingbet.

A všechny investice jste si vybíral sám, nebo jste si na to někoho najal?

Někoho platit nemá smysl. Ztráty zůstávají vaše a výhra se ponižuje o jejich marži. Když vezmete šimpanze, jak se už několikrát ukázalo, a dáte mu na výběr a on někam hrábne, obvykle to bývá lepší.

Neuvažoval jste, že byste investoval peníze do podnikatelských projektů?

Ne, o každém takovém bych musel hodně vědět. Já jsem byl nejkonzervativnější investor z konzervativních.

Do Fortuny jste se nicméně před několika lety vrátil a stal jste se členem dozorčí rady. Důvodem bylo, abyste jí pomohl se strategickými otázkami. Co konkrétně řešíte?

Na dozorčí radě občas něco řeknu, ale upřímně řečeno na to moc nehledí. Jinak radím ohledně velkých věcí. Půjde se na Balkán? Půjde se do Bulharska a do Finska? Zúčastníme se loterie? Nebo s konkrétními problémy, které přináší sázkový život, dost spletitá sféra.

Vstup na burzu mezi takovéto věci například patřil? Jak jste spokojen se vstupem Fortuny na burzu?

Když jsme Fortunu prodávali, tak jsem říkal, my vám to prodáváme, ačkoli víme, že jediná opravdu smysluplná cesta, jak vydělat opravdu velké peníze, je nabídnout ji na burze. Ale my jsme na to po těch letech už neměli energii, respektive já jsem jí neměl. Říkal jsem nabyvatelům: vy to uděláte a oni, že nevědí. Sešel se rok s rokem a udělali to, a to výborně. Firma, která přišla na burzu v největší krizi kótovaná na 110 korun…

Myslím, že šlo o 105 korun…

Ano, máte asi pravdu. Tak se zřítila někam na 88 korun. Vypadá to jako hodně, ale oproti jiným to nebylo tak strašné. Vezměte si CETV, ECM nebo Orco, ale nakonec i třeba Telefónicu. Angažoval jsem se v tom i proto, abych mohl lidem, potenciálním investorům, poctivě říct: jestli hledáte konzervativní firmu, která vám bude dávat pravidelně dividendy, i když cena závratně neporoste, tak kupte Fortunu. Zdá se, že je to něco sázkařského, že to vypadá bláznivě a že to není konzervativní. Ale ono je.

A nejen že se dnes cena vrátila výše než bylo IPO, ale firma vždy vyplatila dividendy. Dokonce jednu v naprosto mimořádné výši. To je více, než jsem si představoval. Takže zatím dobrý. Moc dobrý.

Na závěr bych si dovolil otázku z úplně jiného soudku, jelikož se blíží Vánoce. Vzpomenete si, jak jste si představoval v dětství Ježíška? Co pro vás znamenal a znamená?

Zaprvé bych chtěl říci, že náš Ježíšek se pomalu mění v Santa Clause. A stává se jen tím, kdo nosí ty dárky. Vyčpěl základ, na kterém to má stát: že dobré se odměňuje, že aspoň v tom jednom dni se scházíme ve skutečně láskyplném prostředí. A hlavně, že se zlomí ty dny, kdy se noc prodlužuje a den se krátí. Že se začne opět den prodlužovat, že opět bylo dosaženo vítězství nad temnotou, zase a znova, a to ten Ježíšek přináší. Že zase jednou bude jaro a zase rozkvetou stromy, a léto, kdy z květů bude ovoce. To všechno přináší Stvořitel, a že to je malé dítě, tím líp.

Osobně jsem si Ježíška v dětství představoval – protože dítě si nepředstavuje abstraktum – jako malé robátko, které poletovalo a nepotřebovalo k tomu žádné velké vypětí. Prostě jen přilétl a bylo to jen jeho vůlí a slovem, že nastaly Vánoce a všechno to krásné, co se s nimi pojilo. Vlastně věřím na Ježíška dodnes – nekoupil a nevyrobil sice ty ponožky, co jsem našel pod stromečkem, ale umožnil tomu, kdo to udělal a taky každému z nás, abychom se podíleli na zázraku stvoření. Kdo ten zázrak nevidí a necení, toho je mi líto.