Zajímalo by mě, jak se zákon staví k streamování videa?
Příklad: Raspberry Pi + XBMC + rozšíření např. 1Channel kde je vše v originále, uživatel to sleduje na vzdáleném serveru, nic nestahuje na své úložiště.
Dá se tedy předpokládat, že streamování videa je legální a odpovědný za obsah je vzdálený server a ne uživatel, který to sleduje.
Rozhodujici neni pouzita technologie, ale princip uziti dila. Kdo streamuje, tak dilo siri - musi mit k tomu opravneni. Kdo je prijima, tak zcela jiste dilo uziva, stejne jako kdyz si ho stahne k sobe. Pokud tedy streamovaci zdroj nema prava k sireni, je podle tohoto rozhodnuti ES problematicke i jeho sledovani.
"Pokud tedy streamovaci zdroj nema prava k sireni, je podle tohoto rozhodnuti ES problematicke i jeho sledovani.".
Tím si nejsem jist, protože ten kdo to sleduje, nemá povinnost ani možnost zjišťovat, jestli to druhá strana má legálně. Stejně jako kdyby se v TV vysílal program, na který TV nemá práva, tak by diváky taky nemohl nikdo postihnout.
Váš výklad se mi taky nezamlouvá. Tvrdíte, že institut náhradní odměny má autorům kompenzovat legitimní užití pro osobní potřebu, což je takto paušálně postaveno nesmysl.
Autorům běžné legitimní užití pro osobní potřebu spotřebitelem kompenzuje cena, za kterou se dá jejich dílo legálně pořídit pro osobní potřebu (tedy nikoli pro komerční využití, tam jsou pak ceny jiné, že).
Institut náhradní odměny má skutečně ten význam, že autorům kompenzuje zákonem danou možnost pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu. Tuto možnost de facto není možné zlikvidovat, protože není jak (nedovedu si představit, že by byly postaveny mimo zákon všechny videorekordéry a že bychom si z televize či rádia nemohli nahrávat pořady). Takže je zavedena náhradní odměna právě za možnost pořízení rozmnoženiny. Pokud je mi známo, v zákoně není řečeno, odkud si takovou rozmnoženinu pořídíte. Ono to ani dost dobře nejde, uživatel není povinen si ověřovat, zda má šiřitel na šíření právo, nebo ne (nelze na uživatele převést odpovědnost za to, zda si nahrává (pořizuje rozmnoženinu) z legitimního zdroje/vysílání, nebo ne).
V této souvislosti zákon pouze zakazuje prolamování ochrany proti kopírování. Prakticky vzato si prostě nesmíte cokoli, co má nějakou ochranu proti kopírování, zkopírovat z takto chráněného zdroje. Tudíž autoři, jejichž díla jsou šířena na médiích s ochranou proti kopírování, by měli být na náhradních odměnách adekvátně kráceni.
Jestli vám to celé přijde jako šílená blbost, pak vězte, že původcem této šílené blbosti je šílená blbost zvaná duševní vlastnictví. Doporučuji si přečíst dokument s názvem „Obžaloba duševního vlastnictví“.
Tady nikdo netvrdí, že jsou ochrany něco platné. Řeč je o penězích za výpalné.
Výpalné má být odměna za kopie které si SMÍŠ vytvořit.
Pokud má dílo ochranu, kopii NESMÍŠ vytvořit.
Z toho vyplývá: žádné kopie = žádné výpalné. Nemůžeš chtít výpalné kopie za media na která NESMÍŠ dílo nahrát. Být tomu jinak, mohou žádat výrobci zámků poplatek za každý vyloupený byt.
Zákon výslovně hovoří o "účinné ochraně". Ochrana, kterou lze překonat, není "účinná", nýbrž "neúčinná", a formulace zákona se na ni tedy nevztahuje. Tak nějak to kolega zřejmě myslel. :-)
Ale to je koneckonců vedlejší. Kdo ještě dneska ripuje? Většinou jen ti, kteří to pak dají online. Drtivá většina dnes vzniklých kopií pro vlastní potřebu nebyla vytvořena překonáním ochrany (ať účinné nebo neúčinné), ale stažením nechráněného souboru z internetu...