Zákon o správě daní a poplatků - ČÁST TŘETÍ - ŘÍZENÍ VYMĚŘOVACÍ

ČÁST TŘETÍ

ŘÍZENÍ VYMĚŘOVACÍ

§ 40

Daňové přiznání a hlášení

(1) Daňové přiznání nebo hlášení je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve.

(2) Daňové přiznání nebo hlášení lze účinně podat jen na tiskopise, vydaném ministerstvem nebo na počítačových sestavách, které mají údaje, obsah i uspořádání údajů zcela totožné s tiskopisem vydaným ministerstvem. Součástí daňového přiznání nebo hlášení jsou i přílohy vyznačené v příslušném tiskopise. Při dovozu plní funkci daňového přiznání písemný návrh na celní řízení nebo jiný doklad potvrzující propuštění zboží. Je-li přiznání nebo hlášení podáno též na technickém nosiči dat, musí být ve tvaru stanoveném pro tento účel ministerstvem.

(3) Daňové přiznání nebo hlášení se podává nejpozději do 31.3. roku následujícího po uplynutí ročního zdaňovacího období. Jedná-li se o poplatníka, jemuž přiznání zpracovává daňový poradce, stanovuje se lhůta k podání přiznání do 30.6. roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období. To platí jen, je-li příslušná plná moc k zastupování uložena u správce daně před uplynutím neprodloužené lhůty. Pokud v prodloužené lhůtě daňový poradce zemře nebo zanikne a přiznání v prodloužené lhůtě podá daňový subjekt sám, je lhůta zachována.

(4) Je-li zdaňovací období kratší než jeden rok, podává se daňové přiznání nebo hlášení do patnácti dnů po jeho uplynutí. Nenastala-li ve zdaňovacím období daňová povinnost, sdělí tuto skutečnost subjekt daně správci daně písemně ve stejné lhůtě. Tuto lhůtu nelze prodloužit.

(5) Je-li daňová povinnost vypořádávána při přechodu státních hranic, je daňový subjekt povinen současně předložit daňové přiznání.

(6) Správce daně může na žádost daňového subjektu nebo daňového poradce anebo i z vlastního podnětu prodloužit lhůtu pro podání přiznání, a to nejdéle o tři měsíce po uplynutí lhůty pro podání přiznání. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

(7) Zemře-li daňový subjekt dříve, než bylo podáno přiznání k dani za předchozí zdaňovací období, je právní nástupce s výjimkou právního nástupnictví státu povinen podat přiznání za zemřelého poplatníka do tří měsíců po úmrtí poplatníka. Je-li právních nástupců více, podá přiznání kterýkoliv z nich. Nedohodnou-li se, který z nich přiznání podá, určí jej správce daně. Přejde-li právní nástupnictví na stát, tato povinnost nenastává. Není-li právní nástupce znám, podá přiznání zmocněnec ustanovený správcem daně. Zmocněnec ustanovený správcem daně podá přiznání do tří měsíců po svém ustanovení. Správce daně může lhůtu tří měsíců na žádost právního nástupce nebo zmocněnce prodloužit.

(8) Zanikne-li poplatník bez provedení likvidace, je jeho právní nástupce nebo orgán, který o zrušení rozhodl, povinen podat do konce následujícího měsíce od jeho zániku přiznání za uplynulou část zdaňovacího období. Správce daně může tuto lhůtu v odůvodněných případech prodloužit až na tři měsíce.

(9) V případě likvidace trvá daňová povinnost i povinnost podávat každoročně přiznání až do skončení likvidace. Ke dni ukončení činnosti provede poplatník účetní uzávěrku a nejpozději do konce následujícího měsíce podá daňové přiznání. Po skončení likvidace je likvidátor povinen podat do konce následujícího měsíce přiznání za uplynulou část zdaňovacího období a v přiznání uvést též likvidační přebytek.

(10) Při zrušení stálé provozovny na území České republiky jsou subjekty se sídlem v cizině povinny podat přiznání nejpozději do konce následujícího měsíce za uplynulou část roku.

(11) V případech uvedených v odstavcích 7 až 10 je daňová povinnost splatná ve lhůtě pro podání přiznání.

(12) Daňový subjekt je povinen v daňovém přiznání nebo hlášení daň si sám vypočítat a uvést též případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši.

(13) Skutečnosti rozhodné pro vyměření daně posuzují se pro každé vyměřovací období samostatně.

§ 41

Dodatečné a opravné daňové přiznání nebo hlášení

(1) Zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší, než jak jím byla přiznána nebo správcem daně vyměřena, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná.

(2) Dodatečné přiznání nebo hlášení není přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné přiznání nebo hlášení týkalo, a to až do doby ukončení tohoto úkonu. Daňový subjekt musí být o takovém úkonu zpraven.

(3) Před uplynutím lhůty k podání přiznání nebo hlášení může daňový subjekt podat opravné přiznání nebo hlášení. Pro vyměřovací řízení se pak použije tohoto opravného přiznání nebo hlášení a k přiznání nebo hlášení předchozímu se nepřihlíží.

(4) Dodatečná nebo opravná daňová přiznání či hlášení podávají se na tiskopisech, které však musí být výslovně v záhlaví označeny jako dodatečné nebo opravné. V tomto daňovém přiznání nebo hlášení se vyznačí rozdíly proti daňovému přiznání nebo hlášení původně podanému.

§ 42

Přiznání k majetku

(1) Fyzické osoby, které mají v České republice bydliště nebo se zde obvykle zdržují alespoň 183 dnů v kalendářním roce, přihlásí ke stanovenému datu majetek, který k tomuto datu vlastní v tuzemsku i v cizině.

(2) Fyzické osoby, které nemají v České republice bydliště ani se zde obvykle nezdržují, přihlásí ke stanovenému datu věci nemovité, byty a nebytové prostory (dále jen "nemovitý majetek"), které vlastní v České republice.

(3) Právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností se sídlem na území České republiky přihlásí ke stanovenému datu majetek, který k tomuto datu vlastní v tuzemsku i v cizině.

(4) Právnické osoby se sídlem mimo území České republiky přihlásí ke stanovenému datu nemovitý majetek, který vlastní v České republice.

(5) Přiznání se podá vždy do 31. května podle stavu k 1. lednu roku, v němž se přiznání podává. Poprvé se přiznání podá v roce 1993, dále v roce 1995 a pak vždy po třech letech. Přiznání se podává správci daně místně příslušnému ke správě daně z příjmů.

(6) Na základě přiznání k majetku osob, které jsou povinny majetek hlásit, zjistí správce daně přírůstky majetku v jednotlivých letech.

(7) Přiznání k majetku musí obsahovat jmenovitě

a) veškerý nemovitý majetek,

b) věci movité,

c) majetková práva a jiné majetkové hodnoty.

(8) Majetek uvedený v odstavci 7 písm. a) se neoceňuje a majetek uvedený v odstavci 7 písm. b) a c) si daňový subjekt pro tyto účely ocení cenou obvyklou. Majetek uvedený v odstavci 7 písm. a) se do přiznání uvádí vždy a majetek uvedený v odstavci 7 písm. b) a c) jen tehdy, činí-li jeho souhrnná hodnota více než 1000000 Kčs. Při nižších částkách je přiznání dobrovolné.

(9) Majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů se pro tyto účely dělí rovným dílem, nebylo-li dohodou manželů stanoveno jinak.

(10) Na výzvu správce daně mají všechny osoby, které jsou povinny přihlásit majetek podle odstavců 1 až 4, povinnost prokázat u majetkových přírůstků, že byly pořízeny ze zdaněných prostředků. Tato povinnost se vztahuje i na majetek, který sice ke dni rozhodnému pro podání přiznání již předkladatel nevlastnil, ale nabyl v období od předcházejícího přiznání k majetku.

(11) Zjištěné majetkové přírůstky, u nichž nebylo prokázáno jejich pořízení ze zdaněných prostředků, využije správce daně k dodatečnému přezkoušení správnosti zdanění za dobu, kdy k použití nezdaněných prostředků došlo a za použití pomůcek daň doměří.

(12) Z majetkových přírůstků, u nichž zdanění nebylo prokázáno, správce daně vyměří daň z příjmů. K té části majetkového přírůstku, který vyplynul pouze ze změny cenových předpisů, případně změny obvyklé ceny, se nepřihlíží.

(13) Právo dodatečně stanovit daň z příjmů na základě přiznání k majetku zaniká po dvaceti letech počínaje rokem následujícím po roce, ve kterém povinnost podat majetkové přiznání vznikla.

(14) Správce daně má právo prověřit správnost a úplnost údajů uvedených v přiznání k majetku. Pro tuto kontrolu platí přiměřeně ustanovení o daňové kontrole.

(15) Ministerstvo stanoví obecně závazným právním předpisem, který majetek je od přihlašovací povinnosti osvobozen.

§ 43

Vytýkací řízení

(1) Vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného přiznání nebo hlášení a dokladů poplatníkem předložených nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti poplatníkovi a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal.

(2) Ve výzvě poplatníkovi určí správce daně přiměřenou lhůtu k odpovědi, která nesmí být kratší patnácti dnů a poučí ho o následcích spojených s tím, jestliže pochybnosti neodstraní nebo nedodrží stanovenou lhůtu.

§ 44

Stanovení daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení

(1) Nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem.

(2) Správce daně může stanovit daň podle pomůcek také v případě, že poplatník uvedl v daňovém přiznání nebo hlášení nesprávné nebo neúplné údaje o skutečnostech rozhodných pro stanovení daně a nesprávnost nebo neúplnost ani na výzvu správce daně neodstranil.

§ 45

Zákaz přenosu daňové povinnosti

Dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

§ 46

Vyměření daně a její dodatečné vyměření

(1) Podle výsledků vyměřovacího řízení stanoví správce daně základ daně a její výši, která má být daňovému subjektu vyměřena a předepsána.

(2) Pokud je základ daně nebo daň stanovena odchylně od základu daně a daně, jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal, musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle jakých pomůcek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů. Obdobně musí být z vyměřovacího spisu patrno, jak byl daňový základ zjištěn a daň stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení daňového subjektu.

(3) Stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.

(4) O stanoveném základu daně a vyměřené dani vyrozumí správce daně daňový subjekt platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, a takto vyměřenou daň současně předepíše.

(5) Neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá s uvedením důvodu nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. V tomto případě se za den vyměření daně a současně za den doručení daňovému subjektu považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, nebo jde-li o dodatečné přiznání nebo hlášení, den kdy došlo správci daně.

(6) Platebním výměrem se sděluje výše stanovené daně i v případech, kdy daňová povinnost má být podle zvláštních předpisů zaplacena bez podání daňového přiznání nebo hlášení, ale daňový subjekt tuto daňovou povinnost nesplnil.

(7) Zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku.

(8) V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani.

(9) Tiskopisy platebních výměrů, hromadných předpisných seznamů a vyhlášek k nim vydá ministerstvo.

§ 47

Lhůty pro vyměření

(1) Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

(2) Byl-li před uplynutím této doby učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.