Obecná odpovědnost
§ 101
(1) Voják odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením svých povinností při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany státu, odpovědnost vojáka se poměrně omezí.
(3) Zavinění vojáka prokazuje nadřízený, s výjimkou případů uvedených v § 104 a 106.
§ 102
Počínal-li si voják při plnění služebního úkolu způsobem přiměřeným okolnostem a povaze v době plnění služebního úkolu, neodpovídá za škodu, kterou způsobil
a) při zvlášť náročném výcviku, při výcviku v náročném nebo nepřístupném terénu anebo za nepříznivých povětrnostních podmínek,
b) při záchranných pracích nebo při jiných závažných situacích ohrožujících životy, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo při likvidaci následků pohromy,
c) v rámci plnění služebního úkolu ve prospěch míru a bezpečnosti, a to zejména při účasti na operacích na podporu a udržení míru, záchranných a humanitárních akcích,
d) při jiném plnění služebního úkolu, který vyplývá z rizika řádného výkonu služby,
e) při odvracení nebezpečí, které hrozilo životu nebo zdraví, nebo škody, která hrozila majetku, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal, anebo
f) ve stavu, kdy bez vlastního zavinění nebyl schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky.
§ 103
Na vojákovi, který vědomě nezakročil proti hrozící škodě nebo neohlásil hrozící škodu, může nadřízený požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla způsobena státu, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, nelze-li škodu nahradit jinak. Přitom se přihlédne zejména k tomu, co bránilo splnění povinnosti, k výši a povaze škody.