Pracovat v rodinné firmě má pro i proti. Své o tom ví Lucie Libra, dcera majitele známé palírny. V rozhovoru prozradila, jak se jí v takové firmě daří.
Jak píše Euro.cz, Palírna u Zeleného stromu, do jejíhož portfolia spadají značky jako Stará žitná myslivecká, Hanácká vodka či Heffron, je se 135 tisíci hektolitry alkoholu druhým největším výrobcem a distributorem lihovin v České republice. A zároveň také nejstarší palírnou v Evropě, neboť její příběh se píše již od roku 1518.
Jedním z členů představenstva této tradiční rodinné firmy je i Lucie Libra, která se na současnou pozici vypracovala takzvaně od píky. Jako dcera majitele už od začátku cítila, že je na její výkon vyvíjen obrovský tlak.
Původně jste studovala práva a následně pracovala třeba jako produkční v muzikálových divadlech. Proč jste se nakonec rozhodla jít v otcových stopách?
Sama bych to nenazvala tak, že jdu v otcových stopách. Nicméně ano, do rodinného podnikání jsem rozhodně zkraje nesměřovala. Na gymnáziu jsem hodně váhala, jakou cestou se vydat, a na přijímačky na práva jsem šla tak trochu, „aby se neřeklo“, nepřipravená a bez očekávání úspěchu. Ale dostala jsem se tam a nakonec vydržela pět let. Ale už ve druhém ročníku mi došlo, že státní zástupkyně ze mě asi nebude a že na uplatnění v tomto oboru nemám povahu. V posledním ročníku jsem školu přerušila kvůli šanci na „profesní růst v divadle“, kde jsem pracovala při studiu, a nakonec se na práva už nevrátila. V určitém období jsem ale začala pociťovat potřebu mít něco stabilnějšího a také něco, kde mohu více růst a posouvat se. Když mi pak můj otec ve správnou dobu nabídl práci v Palírně U Zeleného stromu, tehdy se ještě jmenovala GRANETTE&STAROREŽNÁ Distilleries a.s., kývla jsem.
Vy jste ve firmě začínala jako juniorní brand managerka Hanácké vodky. Když jste nabídku přijala, napadlo vás, že v podniku zůstanete devět let?
Přiznám se, že jsem si nemyslela, že zůstanu příliš dlouho. Prostě jsem to jen chtěla zkusit, dělat práci, kde člověk něco tvoří, buduje. S marketingem jsem neměla příliš velké zkušenosti, a tak jsem se před nástupem doslova našprtala marketingové poučky a postupně se učila, co je marketing v praxi. Později jsem si dodělala MBA na Cambridge Business School i bakaláře z marketingu na VŠFS. Ale přiznám se, že začátky pro mě byly někdy dost tvrdé.
Co bylo nejtěžší?
Upřímně, nejtěžší pro mě asi bylo sladit se s otcem. Samozřejmě není úplně příjemná ani pozice „dosazeného dítěte“. Věděla jsem, že na mě asi bude vyvíjen větší tlak na výkon a výsledky než na mé kolegy. Byla jsem na to připravená a věřila jsem, že činy mluví hlasitěji než slova, ale také jsem věděla, že začínám od nuly a bude chvilku trvat, než něco předvedu. Musím ale říci, že externím spolupracovníkům jsem skutečnost, že jsem dcera majitele, nesdělovala. Přeci jen by se na mě dívali jinak. S tím se myslím potýká mnoho lidí, kteří fungují ve firmách svých rodičů.
Postupem času jste se vypracovala až na členku představenstva. Jak to stoupání po kariérním žebříčku váš pohled na firmu změnilo?
Postupně začala být mnohem větší výzva nenechat se prací zcela pohltit, a ještě větší nenechat se zdeptat. Začínala jsem jako řadový manažer, zaměstnanec. To je v mnoha ohledech jednodušší.
Jenže když potom začnete jít více do hloubky a na fungování společnosti i jejích zaměstnanců začnete nahlížet shora z pozice „majitele“, musíte být mnohem kritičtější. A to jak k zaměstnancům, tak hlavně k sobě. Musíte cítit mnohem větší zodpovědnost, což vyvolává větší tlak. Musíte zajistit, aby vše fungovalo, aby se plnily cíle, aby se naplňovala vize. Pokud jste k tomu stále i na té zaměstnanecké pozici a řešíte mnohdy i operativu, tak vás to může úplně zavalit. Mně se to stalo.
Cítila jste větší tlak i proto, že jste žena?
Je pravda, že české byznysové prostředí je stále převážně mužskou záležitostí, a stále se stává, že se na vás někde dívají jinak nebo s vámi jinak jednají. Pro mě osobně to není jen o roli ženy ve vedení firmy, ale hlavně o roli dcery majitele, což je možná někdy ještě složitější než bojovat s genderovými předsudky. Zná to hodně potomků majitelů rodinných firem, kteří pak možná o to víc musejí obhajovat své znalosti, dovednosti, myšlenky i nápady. Nástupnictví je v mnoha ohledech náročné a je asi jedno, jestli je tím nástupcem žena, nebo muž.
Je podle vás vhodné zaměstnávat rodinné příslušníky?
Jak práce v rodinné firmě ovlivnila vztahy s vaším otcem?
Zpočátku to nebylo jednoduché. Mezi mnou a otcem vznikaly třenice, protože se naše pohledy na některé věci diametrálně odlišovaly a v některých otázkách jsme se vůbec nechápali – skoro jako bychom mluvili jiným jazykem. A to dost ovlivnilo naše rodinné vztahy. Ušli jsme ale každý dlouhou cestu, oba jsme se naučili spolu fungovat. Já sama jsem se na hodně věcí začala dívat jinak a pochopila jsem jeho přístup. A asi i kvůli tomu, že jsem musela kvůli svému zdravotnímu stavu zpomalit, jsem získala odstup, což je vždycky dobré, stejně jako vyjasňovat si některé věci průběžně a otevřeně, ale vždy se snahou pochopit i druhou stranu. Teď navíc dokážeme lépe rozlišovat mezi soukromím a prací a velkou váhu si získalo zdraví. Pořád ovšem oba dost žijeme prací. (Euro.cz)
ČLÁNKY DO MAILU