Hana Havelková: Rukopis svého šatníku si musí každý vytvořit sám

Když jsem přišla do butiku designérky a módní návrhářky Hany Havelkové v pražské Dušní ulici na domluvený rozhovor, právě od obchodníka vybírala látky. První otázka se tedy sama nabízela…

Odkud získáváte materiál, z jakých látek svoje modely šijete?

Materiály nakupujeme po celé Evropě, něco mám i z USA a z Japonska. Většinou je to tak, že jsme přímo napojení na firmu, která látky produkuje, a vybíráme z jejích kolekcí. Ale v případě dovzorování, nebo když děláme pro klientky individuální kusy, řešíme materiál i nákupem z velkoobchodů v České republice. Všechno totiž závisí na metráži. Když dovážíme třeba ze Španělska nebo z Itálie, jsou to většinou větší objemy, protože musíme počítat i s náklady za dopravu. Dovážet ze zahraničí tři metry materiálu by se samozřejmě velmi prodražilo.

Jak moc je pak vaše tvorba, ať už originálů nebo menších kolekcí, ovlivněná právě touto pragmatickou stránkou věci, jako je třeba cena materiálu?

Snažím se pragmatickou stránkou nesvazovat. Nejsem typ, který by se při tvorbě modelů nechal svazovat realitou. Radši obětuji víc času a energie pro to, abych dokázala návrh zrealizovat. Raději vložím větší iniciativu do toho, abych byla schopná pro model zajistit odpovídající materiál. Co u nás ale cítím jako deficit, je hodně malá nabídka hlavně luxusních společenských materiálů, speciálně pak materiálů pro tvorbu svatebních modelů. Všechno se musí řešit dovozem ze zahraničí. Tam pak musím přistoupit na nákup ve větším množství nebo při menším odběru na vyšší cenu.

S tím jistě souvisí i konečná cena modelů. Když přijde zákazník do butiku a neumí si představit, co všechno za jedním kusem oblečení je, mohou mu ceny originální módy připadat příliš vysoké. Co všechno se tedy v konečné ceně odráží?

V konečné ceně originálu šitého přímo pro klientku je zaúčtovaný především návrh, a to podle náročnosti individuálních požadavků. Pak střih, který modelářka opět tvoří přímo pro klientku a zde se do ceny opět promítá jeho náročnost. Dále materiál, příprava látky, šití modelu. To vše je ukazatelem ceny. Ještě záleží na náročnosti zpracování materiálu, jinak se zpracovává 100% bavlna, jinak vlna, samet, jinak vzorovaný, třeba pruhovaný nebo kostkovaný materiál. Je to spousta faktorů, které laik nemusí umět ohodnotit. Neuvědomí si třeba, že některé materiály jsou strašně těžko zpracovatelné – třeba jemné hedvábí, které se střihačce při stříhání jakýmkoliv pohybem mění.

Jak byste vaši módu představila, komu jsou vaše modely určené?

Orientuji se na ženy, které chtějí vypadat elegantně, ale zároveň originálně. Zaměřuji se na ženu, která chce zapůsobit, ale nemusí to být hned na první dojem. Jde o eleganci skloubenou s nějakým nápadem, s rafinovaností, s osobitým rukopisem. Kladu velký důraz na kvalitní materiál, takže vytvářím módu pro ženy, které oceňují určitou nadčasovost modelů. Tím, že se využívají kvalitní materiály, mají totiž modely i větší životnost. Mám ráda kombinovatelnost, variabilitu v oblečení. Pracujeme s klientkou na tom, aby s oblečením i ona sama mohla kreativně pracovat, aby si mohla model dobře doplňovat, aby měla v šatníku určitou návaznost. Moje klientky jsou tedy také ženy svým způsobem tvůrčí, které ke svému šatníku přistupují kreativně. Kreativita je asi pro mne klíčové slovo.

Máte za ty roky, co působíte na trhu s vlastní značkou, již vybudovanou stálou klientelu, nebo na ní musíte stále pracovat, vysvětlovat, proč si pořídit originální model a nejít automaticky pro konfekci?

Je to věc rozhodnutí každého člověka, jestli půjde k návrháři, do designového obchodu, nebo do konfekce. Ale samozřejmě se to dá všechno kombinovat. Nemusíte mít celý šatník z designových obchodů nebo od návrháře, můžete vtipně kombinovat levnější jednodušší kousky s originálem. Vy si vytváříte šatník a tvoříte svůj rukopis. Je to kontinuální práce, zákaznice odcházejí a přicházejí, jádro samozřejmě zůstává věrné. Ženy jsou zvídavé duše hledající experimenty. Něco je nějakou dobu baví, pak je to omrzí, změní styl, změní postavení v zaměstnání… Přejdete třeba z jedné pracovní pozice do druhé. V jedné potřebujete velmi elegantní klasičtější oblečení, v jiné pozici už nemáte kontakt s klientem a můžete si dovolit více casual pohodlnější oblečení. I různé situace v životě přinášejí změny oblékání.

Je česká zákaznice v něčem specifická?

Myslím si, že ne, že jsme stejné ženy jako všude ve světě. Můžu porovnávat, mám klientky z celého světa, od Američanek, Australanek, po Evropanky a Arabky, které přijdou zahalené a nakoupí si džínové šaty.

Máte velké zkušenosti také ze zahraničí, když porovnáváte jednotlivé trhy, to jak fungují, ale také třeba lokální podporu místních designových značek, postrádáte v Česku něco?

Není tu ještě zcela vybudovaný trh s módou. Jsou tu buď autorské nebo značkové obchody, ale chybí tu multibrandové obchody zaměřené na určitou cenovou hladinu, na nějakou klientelu, kdy si obchodník nakupuje od různých značek a prodává v určité kontinuitě, v souvislosti s jinými značkami. Čtěte více: Radek Zachariáš: Rozpoznat kvalitní boty není jednoduché, ale dá se to naučit

Čím to je, malou poptávkou nebo opatrností obchodníků, kteří nechtějí riskovat?

Asi to bude kombinace obou těchto faktorů. Hraje v tom částečně roli kupní síla, to, že stále ještě hodně lidí jezdí nakupovat oblečení do zahraničí, a pak je to i otázka risku obchodníka investovat do dražšího zboží. Pár obchodníků se našlo, kteří takto investovali, ale zákazník si na to musí zvyknout. Nestává se, že by hned první kolekce byla hodně úspěšná. Lidé musí o obchodu vědět, že se v něm dá koupit luxusnější zboží a postupně si k obchodu najdou cestu. Najdou si jednu věc a zjistí, že jsou s ní spokojení, že se v ní dobře cítí, takže pokračují v nákupu dál. Mám pocit, že lidé jsou tu netrpěliví, že investují do něčeho peníze a když jim to nezačne hned vydělávat, zlámou nad tím hůl. Je potřeba si trpělivě vybudovat renomé.

Kontinuálně pracujete také pro firmy, například pro Škodu Auto, v čem je taková práce jiná?

Když navrhuji pro firmu, musím respektovat její filozofii. Záleží na zadání, jestli si vás firma najme jako návrháře, jméno, které spolupracuje s jejich značkou. Vzniká kompromis, vytváříte něco pod svým jménem pro určitou firmu, výsledek musí respektovat firmu, ale také držet názor návrháře. Nebo do spolupráce jdete anonymně a pracujete zcela v duchu firmy. Ale i v tomto případě si firma samozřejmě najme designera, protože se chce někam posunout, očekává od vás nějaký přínos. Nemusíte se však tak přesně držet rukopisu vaší vlastní značky. Nikdy jsem spolupráci s firmami aktivně nevyhledávala, firma si mě pokaždé našla sama, oslovila mě a nabídla mi spolupráci. Je to výzva, snažím se zhostit daného úkolu a je to pro mě vždycky velká zkušenost. Přijdu do styku s jinými lidmi, jinými požadavky, jiným systémem práce. Je to velké poučení.

Svoji značku prezentujete také na zahraničních Fashion Weeks (např. New York Fashion Week, Paris Fashion Week). Jak těžké je pro českou návrhářku na jejich program proniknout?

Málokdo ví, že Fashion Weeks jsou výběrové akce. Když se přihlásí nová značka, dostane se buď na nějakou okrajovou nevýznamnou událost Fashion Weeku, ale když se hlásí do významější sekce, musí poslat s velkým předstihem garantovi dané sekce své portfolio. Garant si vybírá, zda návrháře vezme nebo ne. Dalším krokem je vyplnění přihlášky a zaplacení účastnického poplatku. Na prestižnějších místech jsou účastnické poplatky velmi vysoké. Když už investujete energii a peníze, musíte pak vytvořit kolekci, která zaujme.

Jak vypadá koloběh módního salonu? Víme, že sezonní kolekce je nutné připravovat velmi dopředu.

Návrhář má schizofrenní život, protože je v neustálém předstihu. Když jede na Fashion Week, potřebuje kolekci s velikým předstihem, ale pro své klienty zase potřebuje aktuální sezonní kolekci. Běžného klienta v tuto chvíli nezajímá příští zima. Když v lednu salon předvede kolekci jaro/léto, je to pro klienty přesné načasování. Když ale jedete na Fashion Week, objednáváte v září materiály na zimu, která bude až za rok. Největší fofr je v salonu přes Vánoce a přes prázdniny, takže v době, kdy všichni odjíždějí na dovolenou, návrhář připravuje a dokončuje kolekce. Žiju v budoucím čase a pak někdo přijde a chce vědět, co se bude nosit teď na jaře…

Na jarní a letní trendy jsem se vás ani ptát nechtěla, ale když už jsme se toho dotkly… I když mám dojem, že módní značky, jako je ta vaše, v sezonních trendech moc „nejedou”.

Dnes už je móda tak pestrá a všeobjímající, že si vybere úplně každý. Vždycky je preferovaná určitá barevnost, která se objevuje nejvíc, ale také na to o to víc doplatí, protože se vyčerpá. Designeři se opravdu naopak snaží jet po své linii, trendy, vize si určujeme sami.

Jsme-li u vizí, když nedávno zemřel britský návrhář Alexander McQueen, psalo se o něm jako o módním vizionáři. Vidíte nějakého vizionáře nebo nějakou vizionářku také u nás?

Jmenovala bych asi Liběnu Rochovou. Kromě toho, že dělá krásné věci na nošení, věnuje se kreativní tvorbě, kde je potlačená nositelnost nebo funkčnost, je to vlastně výtvarné umění. Jsou to věci, z jejichž tvůrčí stránky můžou návrháři čerpat.

Vrátíme-li se k praktickým informacím, když k vám přijde zákaznice a chce ušít model, jak to probíhá? Za jak dlouho jsou šaty hotové a kolik stojí?

Záleží to vždy na konkrétní situaci, v jakém stadiu je sezona, kolik máme práce, jak můžeme vyblokovat krejčovou, aby se věnovala jen této zakázce. Je to hodně individuální. Když přijde nová klientka, přichází většinou s tím, že ji něco z mé tvorby zaujalo. Domluvíme si první schůzku, která je většinou velmi orientační. Snažím se získat informace o tom, co zákaznice potřebuje, k jaké příležitosti, v jaké barevnosti, jaký základní tvar by měl model mít – třeba tvar výstřihu, délku rukávů, délku šatů, tvar siluety. Na další schůzku už mám připravené návrhy a představu materiálu. Následuje měření a zkoušení. Model jsme schopní mít hotový i do třech týdnů. Stává se, že je nějaká naléhavá událost, kdy jsme model schopní vytvořit za 14 dní, ale kratší doba není reálná. Strašně individuální je pak i cena. U večerních šatů se můžeme dostat třeba na nejnižší hranici 12 či 14 tisíc korun, pak se cena navyšuje dle náročnosti modelu a jeho materiálu.

A kolik lidí teď v salonu pracuje?

Chod salonu teď zajišťuje kolem patnácti lidí. Jsou v tom i lidé, kteří třeba jen vyšívají, nebo modeláři.

Je těžké u nás najít odborníky v takových specializovaných profesích?

Moje generace nebo generace o něco mladší se ještě řemeslo naučila a našla k němu vztah, ale do budoucna, za takových dvacet let, myslím, nastane problém. Zájem o řemesla upadá. Změnit by se to mohlo, pokud by se zvedla chuť lidí pořizovat si věci, o kterých vědí, že mají nějaký původ, že je někdo přímo pro ně vymyslel a udělal. Čtěte více: Malé módní značky vyženou nudu a nevkus z šatníku

Foto archiv Hany Havelkové.