Tomio Okamura: Vrcholový sport by měl být doménou pouze soukromníků

Ve zdravém těle zdravý duch – to platí od Hippokrata až po dnešek. Fyzická kondice současných lidí jde však od desíti k pěti. Už někdy v polovině devadesátých let si vojáci a policisté stěžovali, že mladí rekruti mají řádově o desítky procent nižší kondičku než rekruti před deseti lety. Dnes jsme na tom ještě hůř. Přibývá dětí s nadváhou, stejně jako dospělých – koneckonců, sám jsem toho příkladem. Přitom právě v tomhle ohledu bychom si mohli lehce a lacino pomoci sami. Stačí více fyzicky pracovat a samozřejmě vyměnit sport u televize a v hledišti stadionu za vlastní aktivitu. Sport vůbec změnil svou podstatu – od původního Tyršova sokolování pro všechny se stal jen podívanou na několik profesionálů.

Neplatí to pro všechny z nás – mnoho lidí sportuje a jak. Ovšem zdá se mi, že aktivní sport se stal doménou spíš bohatších a úspěšných vrstev společnosti. Přitom právě sport by měl být tím nejdemokratičtějším hřištěm, kde startovní čáru mají všichni stejnou. Což samozřejmě nemají. Málokdo si může dovolit hokejovou výstroj pro své děti nebo pravidelný trénink na antuce. Nejde jen o peníze, jde také o čas. V Praze si malé dítě do bazénu nebo na stadion neodběhne. Většinou je to cesta komplikovanější a stojí rodiče cenný čas. A rodiče mají na výběr – práce a peníze, nebo čas věnovaný zájmům dětí. Je to zapeklitý problém. Podpora sportování těch nejmenších – už od školky musí být prioritou naší politiky. To, co se děti v mládí naučí, stane se jim potřebou po celý život. Není třeba lepší kardiochirurgie ani víc peněz na léky – je třeba více učit děti pohybu. Pryč od počítače, pryč od televize. Hurá do sportu.

Je vrcholový sport k něčemu dobrý?

To je jistě špatně položená otázka. Tisíce manažerů a obchodníků denně profitují z byznysu, který je s profesionálním sportem spojený. Správný dotaz zní: „Je vrcholový sport veřejně prospěšný?“ Sportovní disciplíny vznikaly původně jako trénink na válku a zábava pro plebs. Později, když Pierre de Coubertain vzkřísil olympijské hry, pokusili se nadšení amatérští sportovci vtisknout sportu myšlenky, jako je čest, fair play a zdraví ve prospěch vlasti.

Od té doby profesionální sport zdegradoval – nebo popravdě řečeno, spíš se vrátil ke svým gladiátorským kořenům. Neslouží zdraví – naopak, dělá ze sportovců doživotní mrzáky anebo je rovnou zabíjí. O cti a poctivosti si nedělá iluze ani fotbalista třetí ligy – podplácí se, kde to jde, týmy ”lékařů a vědců“ vyvíjí a aplikují výkonnější a nepoznatelnější drogy k vybičování sportovcova organismu. Položme si ruku na srdce – umíme si představit takového Pláničku, jak se v šatně naláduje steroidy a pak cestou na hřiště zkasíruje bafuňáře o kapříky, aby chytal na plichtu? Už jen při té představě by Plánička nejspíš někomu vyrazil zuby.

Co je cílem veškerého snažení?

V prvé řadě obrovský byznys – reklama, sázky, televizní přenosy a další. Sami sportovci pracují také za peníze – otázka je, zda je to dost v poměru ke ztrátám na zdraví. Nezapomínám, že sport je propagace země. I proto byl a je vždy v oblibě diktátorských režimů. Nacistické Německo, komunistický Sovětský svaz a nedávno komunistická Čína si olympijské hry jistě nemohly vynachválit. Sportovní hry skvěle posloužily k propagandě nacismu i komunismu a vítězství stranických ”borců“ ukázalo převahu diktatur nad liberálními demokraciemi. Pokud jde o demokracie, i tam si dokážou mnozí občané svůj díl ukousnout. Politici, úředníci a podnikatelé tu profitují z veřejných zakázek spojených s konáním monstrózních akcí. Platí to daňoví poplatníci. Tunely z libereckého mistrovství světa si určitě pamatujeme všichni. Málokdo si ovšem vzpomene, jak bylo i za pomoci premiéra vyhozeno původní vedení a dosazená ”kamarádka kamarádů“ Neumannová. No to se to pak krade.

Česká republika je v přihrávání peněz kšeftařům se sportem velkorysá – kromě státu a měst přispívá sportu i loterijní společnost Sazka. Ta dostala kdysi do vínku téměř celý loterijní trh a dodnes ho také dominantně ovládá. V současnosti vidíme, jak Sazka nakonec dopadla. Jinde ve světě sice systém funguje podobně – ovšem část výtěžku loterijní firmy dávají na skutečně veřejnoprávní účely – tedy zdraví, charitu, kulturu.

V ČR je klima vůbec pozoruhodně nakloněné sportu. Jak víme, parlament se sice neshodne na tom, jak financovat důchody a zdravotnictví, ale není problém odhlasovat miliony na šatny fotbalistů v Dolní Lhotě ani do akvaparku na kopci bez vody. Sport samozřejmě baví miliony diváků. Sledování sportu v televizi zabíjí čas – nepředává ovšem žádnou informační hodnotu – hodnou slova hodnota. Zdravotní ”nepřínos“ sezení u zbytečných pořadů je dnes už jasný i dětem v základní škole. Sledování sportu v tribunách sportovišť přináší adrenalin alespoň na čerstvém vzduchu. S tím, že mnoho diváků vzduch filtruje přes cigarety a zavlažuje alkoholem. Malá, ale velmi výrazná část diváků pak u státem nejpodporovanějšího sportu, fotbalu, adrenalinu pravidelně podlehne a jde masakrovat jiné diváky. O jejich bezpečí se pak za peníze všech občanů stará policie. I to je poselství, které předává současný profesionální spor­t.

Vrcholový sport by měl být doménou soukromníků

Je tu nějaké plus? Snad jen v motivaci nevyvolených, hlavně dětí, sportovat alespoň pro zdraví. Sečteno a shrnuto – negativa plynoucí ze sportovního byznysu společnosti nic nenahrazuje. Vrcholový sport velmi nefér parazituje na celé společnosti a tváří se, jako by byl přínosem. Je to zátěž, velmi komerční, a proto by vrcholový sport měl být doménou pouze soukromníků. Kdo si chce ničit pod vidinou zisku zdraví, ať tak dělá, ale za své. Kdo chce pořádat hry pro svůj výdělek, ať tak svobodně činí – ale za své.

Nejmrzutější na celé věci je to, že skutečný sport – tedy zdravé cvičení pro širokou veřejnost – je zoufale třeba a dnešní generaci chybí. Kde jsou ty časy, kdy osmnáctiletí odvedenci uběhli kilometr za tři minuty a pak udělali padesát kliků. Počítačový svět přinesl počítačové generaci také virtuální fyzičku. Dvacetileté děti dokážou pobít stovky virtuálních bojovníků, ale v reálu stěží slezou ze židle pro svačinu, kterou musí připravit máma.

(Ukázka z knihy Tomia Okamury Umění vládnout, Nakladatelství Fragment)

Foto: Ondřej Hošt